ČIFO - Najdete nás na Facebooku!
slider_img_vzor

Jak se změnil život Matěje po zásahu osudu a jakou pomoc ČIFO přineslo v praktickém životě, reálný příběh programu pomoci a podpory naší společnosti.

Mladý člověk se silnou vůlí

 Život může být pestrý nebo nudný, šťastný nebo nešťastný, naplněný nebo nenaplněný, radostný nebo bolestný. Takto lze v pohledu na život pokračovat. Ale když jsem se před časem seznámil s Matějem Čechákem, za což jsem velice rád, uvědomil jsem si, jak se šťastný, naplněný a radostný život může rychle změnit v ten druhý, který si nikdo z nás nepřeje.
Matěj je velice mladý člověk, který na svůj věk (21 roků) má za sebou tolik těžkých okamžiků, které si mnoho lidí neumí vůbec představit. Miluje auta, motorky a motorismus vůbec.  Když bylo Matějovi 17 roků, byl ve špatnou dobu na špatném místě.  Jeho pohodovou jízdu na motocyklu bez jeho zavinění najednou zkřížilo auto, se kterým nemohl počítat a v ten okamžik se mu navždy změnil celý jeho život. Trvalo rok a půl, než se mu podařilo zase začít žít, vyrovnat se s řadou omezení, psychickými problémy, najít možnosti finančního zabezpečení pro další život, objevit nové cesty, jak překonat handicap, který mu po těžké nehodě zůstal. Matěj je ale člověk se silnou vůlí. Našel cestu, jak jít dál. Jak jsem s ním hovořil, myslím, že se s nelehkou situací vyrovnal. Dokonce se po velkém úsilí  dostal do reprezentace ve florbale vozíčkářů a na podzim tento tým dovezl z Holandska druhé místo. Matěj si nyní život zase začal užívat a je na něm vidět, že i po tom všem je nyní šťastný a žije plnohodnotný život.
Matěj mne oslovil v době, kdy řešil odškodnění svého úrazu s Kanceláří pojistitelů, která mu nabízela jednorázové vyrovnání, které mnoha lidem bude připadat vysoké a dostatečné. Doporučil jsem mu ale, aby žádal vyšší částku, protože nabízená částka je nízká vzhledem k tomu, že se jedná o vyrovnání, které má zajistit jeho celý další život.  Nakonec jsem rád, že původní částku Kancelář pojistitelů zvýšilo 4 krát, proti původnímu návrhu.
Životní příběh Matěje je tak silný a pro mnohé poučný, že jsme jej požádali o rozhovor, se kterým souhlasil a my vás tak můžeme seznámit s jeho zkušenostmi, pocity a doporučeními pro ty, kteří jsou teprve na začátku podobné těžké a složité cesty, kterou si Matěj musel projít.
 
Matěji, jaký byl váš život před událostí, která vám tak zásadně změnila od základu celý váš život?
Bavil mě svět. Bylo mi 17 let a jako každý mladý člověk jsem chodil do školy a učil jsem se prvním rokem autolakýrníkem.  Byl jsem tam hodně spokojený, bavila mě praxe. Dostal jsem se do dílny na lakovnu. To bylo fakt super. Práce mě opravdu bavila. Měl jsem přítelkyni a svoji partu, ale slušných lidí. Hlavně jsem se zajímal o motorky a sportoval jsem, hrál jsem florbal. Ve sportu jsem byl velmi aktivní. Bavilo mě jezdit na kole, ale hlavně jsem se zajímal o auta a motorky. Měl jsem svoji motorku. Byl jsem hodně samostatný. Byli jsme sami s tátou, který byl hodně v práci a já jsem musel dělat domácí práce, starat se sám o sebe, vařit jídlo, zařizovat některé věci, prostě vše, co bylo třeba. Spoustu kamarádů mi říkalo, ať na tý motorce nejezdím. Dokonce jeden z nich mi pořád opakoval, ať na tom nejezdím, že dopadnu blbě, že na silnici jezdí i jiní lidé. Říkal mi, až skončíš na vozíku, tak tě tahat nebudu. Také mi připomínal, že se nejvíce nehod stává v blízkosti domova a v době, kdy to člověk nejméně čeká. Ale nevěřil jsem tomu, říkal jsem, to je blbost, skončit na vozíku? To se všechno se ale potvrdilo. Hodně krát jsem o tom přemýšlel, nikdy jsem si ale nemyslel, že to bude realita. Asi tak rok před událostí jsem něco tušil, že se stane něco přelomového, ale nemyslel jsem si, že skončím na vozíku. Byly tam různé okolnosti a jsem přesvědčen, že to nebyla náhoda. Asi co se stalo, tak to tak asi mělo být.
 
Matěji, co se vlastně ten osudový den stalo?
Jedno odpoledne, kdy začaly prázdniny, byl to snad první víkend v roce 2010, kdy jsem ukončil první ročník odborného učiliště, jsem byl domluvený s kamarádem, že za ním přijedu na motorce na chatu, kde strávíme společné odpoledne. Byl a je stále mým nejlepším kamarádem, se kterým se známe od základky.  Bylo asi tak půl třetí odpoledne, kdy jsem požádal tátu o peníze na benzín. Táta souhlasil a říkal, že přijede tak za hodinu domů a že bude potřebovat pomoci vynést nějaký materiál domů. Tak jsem mu řekl, že na něj počkám. Rozhodoval jsem se, co budu tu hodinu dělat? Teď počkám na tátu a potom si půjdu pro motorku do garáže. Ale přehodil jsem to a řekl jsem si, že zajdu pro motorku do garáže, objedu zdejší okolí a pak tátovi pomohu. Asi tak dvacet minut jsem jezdil po okolí. Na křižovatce na Bohdalci jsem se rozhodoval, jestli už mám jet doprava k našemu domu nebo rovně. A já si říkám, pojedu rovně. Každý den jsem předvídal možné střety, kolikrát jsem musel brzdit, když mi tam vjelo auto. Ale ten den jsem nic netušil. V zatáčce, v jednosměrce, jak jsem tam najel, uviděl jsem auto, které se otáčelo do protisměru. Najednou jsem věděl, že to je strašný průšvih. Auto mi vjelo do cesty. Strašně mi bolela záda, to byla taková bolest, kterou si dobře pamatuji. To bylo hrozné. Záchranáři po mě chtěli telefon na tátu. Já jsem nemohl dobře mluvit, ale asi mi rozuměli, že jim telefon na tátu v žádném případě nedám, že nechci, aby mi takhle viděl. Říkal jsem, že zítra přijdu domů a bude to všechno v pohodě. Pak to asi ze mě nějak dostali, protože dál už si toho moc nepamatuji. Nepamatuji si ani na to, že mě převážel vrtulník.
 
Jak jste se cítil, když jste se probral v nemocnici?
Když jsem se poprvé probral v nemocnici, tak jsem nemohl hýbat nohama a myslím si, že mi to někdo i řekl. Byl jsem strašně naštvaný. Tak jak nikdy v životě. Já jsem si prý vytrhal všechny ty hadičky, které do mě vedly. Pak mě museli přivázat. Byl jsem úplně nepříčetný. Pak jsem se probudil podruhé, potřetí a byl jsem strašně rád, že tam byl táta. Na tom ARO, kde jsem byl asi čtrnáct dní mě bylo zle, všechno mě bolelo. To byla fakt taková bolest, kterou bych nepřál nikomu. Když jsem se poprvé posadil, okamžitě jsem si zase lehl, omdlel jsem a všechno mi bolelo. Po dvou měsících nešlo sedět.  Pak jsem si sedl a najednou jsem viděl své nohy, které byly pohublé. Celkově jsem zhubl patnáct až dvacet kilo. Já jsem třeba nebyl schopen takhle zvednout skleničku s vodou. Byl jsem celkově zesláblý, přestože jsem na tom byl před nehodou fyzicky celkem dobře. V nemocnici mě čekaly taková překvapení, která mě neustále srážely. Ještě že mám kamarády a rodinu, kteří za mnou chodili každý den. To si potom člověk uvědomí, co je v životě důležité. Nějaké bohatství, to nic není. Ale mít kolem sebe rodinu a tři nebo čtyři kamarády, kterým věřím na sto procent ve všech směrech. Toho si strašně vážím. Tyto kamarády mám doteď a jsem za to velmi rád. Přítelkyně, ta za mnou do nemocnice chodila každý den. Ona den před tím letěla do Anglie. Volala mi tři nebo čtyři dny a když se mi nemohla dovolat, volala tátovi, který se mě ptal, co jí má říci. Tak jsem chtěl, aby jí řekl, že mám jen zlomená žebra, protože jinak by se vrátila a já jsem chtěl, aby svoji cestu nepřerušovala. Ale přítelkyně okamžitě přiletěla zpátky. Když se dozvěděla, co je mi, tak to také dost těžce nesla. V nemocnici byla se mnou fakt každý den. I potom jsme spolu byli. Ale pak jsme se začali strašně hádat. Já jsem byl vzteklý a na ní toho bylo také dost, tak jsme se pak dohodli, že každý půjdeme svojí cestou. Ona strašně nechtěla a vím, že jí to doteď mrzí.
 
A co následovalo po návratu z nemocnice?
Po návratu z nemocnice jsem absolvoval rehabilitaci v Kladrubech. Tam jsem hodně dřel. Hodně lidí tam tu rehabilitaci flákalo. Ale já jsem si přidával procedury. Fak jsem tam dřel, protože jsem se rozhodl, že chodit budu. Pořád jsem tomu věřil. Měl jsem velké štěstí na doktory a sestřičky nejen v Kladrubech, ale i v nemocnici. Byli perfektní. Sestřičky tam byly zlatý. Dostal jsem fakt dobrou fyzioterapeutku, která mě motivovala, povídala si se mnou a myslím, že jsem dodnes její nejoblíbenější pacient.
 
Jezdíte ještě do Kladrub?
Jezdím se tam za nimi podívat. Moje přítelkyně je z Vlašimi, to je hned vedle Kladrub, kam chodila na praxi. V  Kladrubech jsem ji také potkal. Jezdím tam s ní. Také se tam jezdím podívat jen tak. V Kladrubech jsem byl pět měsíců. Postupně mi začalo všechno docházet, co se bude v mém životě muset všechno změnit. Zpočátku jsem byl naštvaný na celý svět. Třeba mi spadla nějaká věc a já jsem z toho byl tak nepříčetný. Když teď jedu do Kladrub a vidím tam ty kluky, tak vidím sebe, jak jsem byl nešťastný a zhroucený. Když jsem přijel poprvé na víkend domů, tak jsem zjistil, že je všechno jinak. Měl jsem sedm schodů k výtahu, takže jsem se nedostal domů. U nás byly hrbolaté chodníky a jak jsem byl zpočátku slabý, tak jsem ten vozík nemohl utáhnout. Najednou jsem nechodil ven, nechtěl jsem jít mezi lidi, přestal jsem cvičit, prostě bylo to hrozné. Byl jsem naštvaný na celé moje nejbližší okolí. Do teď mě to mrzí. Když jsem se vrátil z Kladrub domů, bylo mi sedmnáct let, neměl jsem auto a nemohl jsem nikam chodit. Asi čtyři měsíce jsem byl zavřený doma. Přitom před úrazem jsem chodil domů jen přespat. Pořád jsem někde byl. Byla to vlastně moje první poúrazová etapa, kdy jsem se musel vyrovnávat sám se sebou a pro mě a mé okolí nebyla vůbec jednoduchá.
 
Kdy nastal zlom ve vašem životě, protože nyní mi připadáte velice vyrovnaný?
Od pojišťovny jsem dostal zálohu, ze které jsem si mohl pořídit auto, což mi pomohlo se dostat častěji ven. Ale stejně to bylo hrozné. Když jsem jezdil autem, tak to bylo dobré, byl jsem v něm neomezený, bylo mi v něm dobře. Musel jsem si přeorganizovat celý život. To trvalo asi rok až rok a půl. Pak jsem jel na lyžák s Parapletem. Tam jsem byl s pár vozíčkáři, s kluky o tři až čtyři roky staršími, než jsem byl já. Byl jsem tam týden a najednou jsem zjistil, že ti kluci žijí úplně normálně, ty jo. Že vlastně nic neřeší, že mají stejné problémy jako já.  Přijel jsem domů a byl jsem úplně rozzářený.  V Parapleti jsem potkal kluka, který hraje florbal a který mi ukázal, jak se to hraje. Před úrazem jsem hrál florbal. Tak jsem si řekl, že by to nemuselo být špatné. Ještě ten den jsem si domluvil trénink. Za týden už jsem byl na prvním tréninku. Florbal je tady opravdu na výši, kluci jsou tady také na úrovni a hrajeme extraligu. Když jsem si sedl na vozík, byl jsem zesláblý, padala mi hokejka. Ale už jsem to začal brát jako výzvu, že chci něco dokázat. Řekl jsem si, že to nemohu vzdát. Byly to těžké začátky. Trvalo ještě dva roky, než člověk dostane pořádnou formu. Když jsem přišel mezi komunitu vozíčkářů, tak jsem si říkal, co ty lidi vůbec dělají? Ale oni žijí úplně normálně. Je tam s nimi sranda, vůbec nic neřeší. Začal jsem se rozkoukávat, zjistil jsem, že to nemusí být tak hrozné. Když jsem byl podruhé v Kladrubech, tak už to bylo lepší. To už byly dny, kdy jsem se usmíval, ty jo. Potkal jsem tam Verču, se kterou nyní jsem. Ona byla vlastně můj první motor. A tak mě dokopala, abych šel do práce. Našel jsem si kurz angličtiny. Doplnil jsem si do života různé aktivity. Hodně jsem se věnoval rehabilitaci. Začal jsem se fakt hodně snažit. Před měsícem u mě nastal velký zlom. Dělám, co mě baví. Nyní je to na sto procent tak, jak to má být. Mám tam ještě malé detaily, ale je to tak jak to má být. Jsem už fakt spokojený. Už chápu přísloví, co tě nezabije, to tě posílí. Pořídil jsem si psa.  Mám tak povinnosti jej venčit. A člověk s tím psem musí jít. Všude chodí se mnou. Pejsek je prostě přítel.
 
A jak jste se vyrovnal s tím, že bude nutné nějak zajistit váš další život, například proto, že máte mnoho omezení proti zdravému člověku? Máte již nějaké zkušenosti, na co by měli dát pozor podobně postižení lidé, kteří začínají situaci řešit?
Začal bych tím, že je třeba řešit odškodnění úrazu. Je nutné si vybrat odborníka, protože řešit to sám, tak člověk nemá šanci. Dám příklad. Člověk má nárok na 10 miliónů a pojišťovna mu dá 300.000,- Kč a tím to končí. Jim je to úplně jedno, jim nezáleží na tom člověku. Záleží jim na tom, aby mu dali co nejméně peněz. Dát si na tohle fakt majzla. Být hlavně trpělivý. Neunáhlit se k něčemu, co by vás potom mohlo mrzet. Případně, když to bude nutné,  hnát to prostřednictvím právníků před soud. Ukázat pojišťovně, že to myslí člověk vážně. Ještě na další věc, na co bych si dal velkého bacha. Když je člověk po tom úrazu, tak je ve stresu a je mu to všechno jedno. Já jsem udělal také chybu. Dostal jsem nějakou zálohu. Začal jsem se bavit z lidmi, se kterými bych se jinak nebavil. Platil jsem za ně. Bylo mi všechno jedno. Platil jsem takových peněz za kamarády, kteří ale nebyli mými kamarády. Na to bych si dal velkého bacha. Dále pak když člověk dosáhne požadovaného odškodnění, pak je další otázka, co s tím. Aby to člověk rychle nerozházel. Řešil jsem spousty věcí. Třeba koupit byty a pronajímat je. Pak mě napadli další věci v podnikání. Ale tady bude třeba hlídat lidi, aby to nerozkradli. Chtěl bych mít nějakou činnost, abych byl výdělečný, udělal si z něčeho radost, ale na druhé straně, abych nepřišel o peníze. Za čas, za deset, dvacet let bych chtěl mít svoji lakovnu. Byl bych ve svém živlu. Kdybych to udělal nyní, tak by to byl velký risk. Já bych o ty peníze nechtěl přijít. Vím ale, že o ně nepřijdu a že se mi to podaří.
 
Jak jsme se spolu bavili, tak víte, že se náš Český institut finanční odpovědnosti (ČIFO) se snaží pomáhat lidem v sociální oblasti, že budujeme call centra, řešíme chráněné dílny, snažíme se pomáhat lidem s jejich problémy, pomáhat jim ve vyřizování událostí tak, aby obdrželi od pojišťoven to, na co mají nárok.  Tedy poskytovat například pomoc lidem s podobnými osudy jako potkal vás. Myslíte si, že to má nějaký smysl?
Určitě to má smysl, protože když se do toho nikdo nevloží z druhé strany, jak to děláte vy, tak ty pojišťovny toho budou zneužívat. Ty pojišťovny by měly mít nastaveny mantinely a měly by vědět, že jsou také lidi, kteří tomu rozumí a zastanou se těch slabších. Přeci ta pojišťovna má také své právníky.  Jejich jediným cílem je ale vydělat peníze. Na těch lidech jim fakt nezáleží. Jestli ušetří tisícovku nebo dva, tak čím více ušetří na každém případu, tím jim to dá více v tom celku. Když pak nepřijde někdo, kdo s tím pomůže a řekne, na co je nárok, tak pak je na to ten člověk sám.  Naopak, když člověk dostane to, na co má nárok, jako se to podařilo u mě, tak vás to naopak posílí a nabije do budoucna.
 
A myslíte si, že naše rady vám nějak pomohly, měly pro vás nějaký přínos?
Já si toho strašně vážím, protože nejdříve jste mě ujistil, že ta právnička to dělá správně, protože člověk nikdy neví. Najednou jste mi dodal takový obrovský klid. Protože já jsem nevěděl, jak to má být. Kamarád mi říkal, abych si dával bacha. To mě znejistilo. Potom jsem dostal kontakt na vás. A po rozhovoru s vámi se mi hrozně ulevilo. Dalo mi to klid a začal jsem znova věřit a doufat. Tři, čtyři roky čekáte na peníze a stále se nic neděje. Pak jste mi dodal obrovský klid. Když jsem dostal zprávu o tom, že odškodnění bude čtyřikrát vyšší, než byl první návrh, tak jsem vám zavolal. Konzultoval jsem s vámi, zda toto vyrovnání je dostačující nebo zda mám trvat na soudním projednání a jak zabezpečit finanční prostředky, abych o ně nepřišel. Z toho jsem měl největší strach. Vy jste mi ale řekl spoustu super věcí. Hlavně o tom, jak finance zabezpečit, abych o ně nepřišel. Dal jste mi směr. Já se vám přiznám, když jsme spolu dotelefonovali, zamkl jsem kancelář a takhle jsem se začal klepat. Klepal jsem se radostí, že jste mi řekl řadu super věcí a řekl jste mi to ze své vlastní vůle. Vůbec jste mi to říkat nemusel. Dal jste mi najednou takovou jistotu. Dostal jsem od vás zase vidinu, jak jít dál.  Mě to nakoplo, strašně mě to nakoplo.
 
Matěji, přeji vám, aby další váš život byl zalitý sluncem a štěstím a aby z vás zářilo tolik energie, kterou jste mě nabíjel po dobu celého našeho rozhovoru. Myslím si, že vaše zkušenosti, které předáváte lidem, které potkal podobný těžký osud, jistě ocení a vezmou si z vás příklad a budou bojovat a nevzdají to. My zase slibujeme, že budeme dále pomáhat lidem, kteří to budou potřebovat, a jistě budeme rádi s vámi nadále spolupracovat.
Děkuji za rozhovor.